Do dějinných, životních situací jsme vrženi, nevybíráme si je, záleží jenom na tom, jak se s nimi vyrovnáme. V tom je sochařská tvorba Stanislava Hanzika obdivuhodná, vždy vypovídá o jejích dramatech a zároveň zůstává svá. Snad je to tím, že život, lidský úděl, dějiny chápe celistvě jako velký, nekončící mýtus; má sice kořeny pradávné, jeho témata, myšlenky, obrazy a tvary věak spinají lidský osud ve fascinující celek.

 

Mohli jste si to uvědomit už na sochařově nezapomenutelném vystoupení v roce 1967 v pražské Nové síni. Velké látky, Torzo, Rapsód, Kuros, Simeon, Stařec s dítětem s protějškem Matežství, Zápas Herakla s hadem, Danaë, Poutník, a mezi nimi téma lidské práce, monumentalizující Svářeč či Horník s rychlosponou a vedle toho symbolický cyklus Dialogů, vyjadřující touhu po dorozumnění.

 

Následující léta bezčasí sochaře nesvedla z cesty, pod symboly lvů - Proklátý lev, symbol posrpnový, Kašna se lvy, jež jakoby před Karolinem trvale připomínala Palachův živý oheň - zase oživení starého mýtu, naplněného soudobými dramaty. Inspirace antickou mytologií trvá v Kariatidě matce, Diomedonovi, vítězi od Maratonu, v Paridově volbě, v Orantovi, který prochází třináctou komnatou, vIkarově pádu.

 

Přízračně charakterizuje dílo Stanislava Hanzíka téma teatra mundi, života jako hry, vyjádřené jednak Šachovou hrou, jednak fascinací divadlem, jehož dramata jsou ukryta v rysech tváří portrétovaných herců i tajemstvím myšlenky a umění v protrétech umělcú. Stopy dramatu nese i neopakovatelný sochařův rukopis.

 

Vladimír Karfík, k výstavě pořádané Galerií Plzeňska v Mariánské Týnici, červen 2014,